Myslím si, že každý člověk někdy toužil být vědcem. A já, abych pravdu řekla, tak já jsem taky o vědu měla veliký zájem. Protože můj otec byl vědec. On pracoval v laboratorních odvětvích, kde také se podílel na vývoji léků. A také musím uznat, že se na svého otce v tomhle ohledu byla velice pyšná. Můj otec byl ve svém oboru opravdu špička. Každý si ho chválil, protože měl opravdu veliké zkušenosti a všechno se mu líbilo a také se mu všechno dařilo. Měl několik zásluh na výrobě některých léků, takže to bylo úplně skvělé a celá naše rodina byla na otce pyšná a chválila si ho.

Jenomže když potom to vezmu z druhé strany, tak v osobním životě byl otec vlastně úplně nepoužitelný. Byla to velká katastrofa. A otec, když měl volno, tak místo toho, aby trávil volný čas s rodinou, a hlavně dětmi a manželkou, tak raději šel do hospody. A sice otec nechodil domů ožralý, protože si to zase nemohl dovolit, když je vědec, vždycky se dal taky jedno pivo, ale zase opravdu hodně hrál karty. Potom byl agresivní, protože naší mamince se samozřejmě nelíbilo, že otec stále chodí domů pozdě a hraje jenom karty, takže se samozřejmě stále jenom hádali, což se nelíbilo mě ani mé sestře a bratrovi.

Podle mého názoru také bylas v ohrožení jeho vědecká kariéra, protože život vědce není takový, že by měl sedět třeba pět hodin v kuse v hospodě a hrát jenom karty. Dle mého názoru je vědec takový, který se celoživotně vzdělává, protože celá věda jde stále dopředu a potřebuje stále nové a nové poznatky, což otec nějak asi moc nedělá. Ale na druhou stranu si zase říkám, jestli otec při kartách zase nerelaxuje. Je mi totiž jasné, že práce vědce musí být asi hodně náročná na psychiku, takže jsem otce trošku v tomto ohledu bránila. Nebylo to ale špatně? Někdy mě to mrzelo, že zase maminka je velmi smutná. Tady jde vidět, že není vědec jako vědec.